V předminulém století, když nastala zpětná kulturní výměna mezi Východem a Západem, byla mezi vyspělými intelektuály diskutována potřeba univerzálního náboženství. Je pochopitelné, výraz náboženství měl a má jiný význam v západním a východním kontextu myšlení a chápání.
Je to trapné, ale obecně si nechceme uvědomit, že polovině světa podsouváme svůj západní způsob náhledu a myšlení. Upadáme do klamu, když nás opačná polovina koupe v galimatyáši našeho klamného myšlení, a zdá se nám, že ji chápeme a kontrolujeme, ale ono je tomu jinak. Možná se budeme ještě velmi divit…
Zpětnou kulturní výměnou byla mise východní duchovní kultury na Západ. Do té doby probíhala jen hlavně jednostranná intervence západní kultury na Východ. Západ nepříčetně omámený sám sebou, nemohl připustit, že by mohl nějak zaostávat za chudým a nevyvinutým Východem. Byl to ubohý předpoklad, který spojoval materiální bohatství, respektive stále rostoucí potřebu materiálního bohatství, s duchovní kulturou, nebo s tím, co bylo za ni považováno.
Mluvit ve 21. století o univerzálním náboženství není příliš přiměřené moderní době. Vylučuje to ze hry vědecké ateisty a působí to diskriminačním vlivem. Navíc to není příliš rozumné. Věřící člověk, totiž ve skutečnosti v boha či ideál nevěří, jinak by v něm věřit nemusel. Musí bojovat o svoji víru, musí věřit. Také se nesmí zapomínat na to, že bůh je ateista. Bůh, který věří v boha, není tím pravým bohem. Víra ateistického laika i vědce v boha přírodu je obvykle zcela neotřesitelná.
Již dávno se objevuje potřeba nového výrazu pro nové myšlení a přestavbu společnosti. Odborníci by v tom měli zapracovat – v tom jak nazvat univerzální ideologii či univerzální doktrínu nového věku. Tolik profanovaný, zdiskreditovaný a vulgárně obscénní výraz demokracie se pro tuto potřebu rozhodně již dávno nehodí. Už jí bylo dost. Místo nekonečného nejapného žvanění o svobodě a demokracii, by se inteligence měla lépe zamyslet nad svojí úlohou v dějinách lidstva. Skepse v tomto ohledu je však jistě zcela na místě.
Mimo to, je nutné vzít v úvahu, že žádná univerzální ideologie nebude možná v novém věku nijak potřeba. Pokud bude lidstvo sraženo na kolena, nebo na všechny čtyři, v prvobytně soukromé společnosti nebude ničeho takového vůbec potřeba. Pojmový aparát, který jsme si za tisíciletí naší zoufalé existence navykli považovat za realitu, bude zničen, a je otázkou, zda vytvoření nějakého nového bude mít po neblahých zkušenostech vůbec nějaký pozitivním smysl.
Zanikly přece mnohé jiné kultury, které byly mnohem vznešenější a mnohem vyspělejší, než ta naše ukoptěná. Jejich myšlenkový aparát je pro nás zcela nepochopitelný. Velice obtížně hádáme z pozůstalých relikvií těchto kultur, čeho se vlastně jejich myšlenkové aparáty týkaly. Vysvětlujeme je po svém a obvykle zcela chybně. Proč by podobným způsobem jako staré kultury nemohla zkrachovat a zaniknout také kultura naše? A mnozí dokonce na takovou apokalypsu kýženě čekají. Celé západní náboženství přes svůj bezbřehý hédonismus přece spočívá na očekávání posledního soudu.
Není poslední soud vlastně prvním? Není historie současné civilizace zběsilým útěkem od prvního soudu k poslednímu, nebo vlastně naopak? A mohli bychom bez tohoto podvědomého stigmatu starého myšlení vůbec nějak žít? Není to ono životní napětí, které provází téměř úplnou většinu lidí od jejich prvního nádechu do posledního výdechu? Není to ono napětí, které západního člověka umořilo téměř k smrti, až na hranici úplné ztráty vědomí?
Snaha o vytvoření univerzálního náboženství na konci 19. století dopadla velmi špatně. Odpovědí arogantního Západu na vytvoření celosvětového míru bylo krvavé 20. století. Všimli jste si, že přes všechny opony politické uspořádání světa kopíruje uspořádání náboženské? Že za brutálním hospodářským bojem soupeří staré aparáty náboženského myšlení?
