Země je tělem národa. Převedeno do moderních poměrů, podle starojaponského třídního rozdělení společnosti, první podmínkou státu je vlastní bojeschopná armáda, druhou je zemědělství, pak průmysl, a nakonec opovržení hodný obchod (zlodějna, okrádání, šmelina, parazitování, lichva atd.).
Půda, zemědělství, bylo základem státního zřízení, které armáda chránila. Pokud je tomu jinak, nelze o státu mluvit. Jedná se pouze o nějakou kolonii, která se propadá do krizí, závislostí a válečných rozvratů.
Průmysl dělíme na těžký, lehký, spotřební a zábavní. Je trapné něco takového dnes vykládat lidem, kteří se nikdy nad něčím takovým nezamýšleli a pro které funguje třídní rozdělení společnosti a dělení průmyslu v opačném pořadí. Dnešní občané vůbec nepřemýšlejí, odkud se bere úhledně balené zboží v regálech zahraničních supermarketů, které vysávají místní prostředí.
Životní úroveň ideálního demokratického státu, jakým je ten náš, závisí zcela na dovozu. Pokud se v takovém státu výhodně rozprodá dovezené zahraniční zboží a služby, pochází z toho možná jen odměna 10% zisku, za kterou se může „zvyšovat“ ekonomický a životní standard kolonizovaného státu. Výsledkem je samozřejmě úpadek a nikoliv deklarovaná vysoká kvalita života.
Pan Strnad je soukromě hospodařícím zemědělcem. Je mu 83 let, je v důchodu, bere důchod pouze 13.000 Kč/měsíčně, neboť si „chytře“ platil minimální sociální odvody. V hospodaření mu pomáhá syn, když má po HPP volno.
Koupili si se synem již 3 traktory (každý více jak za 2 miliony Kč), a teprve ten třetí řádně funguje. Zatím. Ty předešlé traktory nijak dlouho nevydržely. Za zakoupené traktory, musí samozřejmě náš soukromě hospodařící zemědělec splácet nějaké půjčky.
Nyní to hlavní, na dokreslení zemědělství jako základu státu. Pan Strnad celý den pracuje. V noci spí s kyslíkovou maskou. Špatně se mu dýchá a má zástavy dechu. Má rozestoupené svalové valy na břiše. Boule vypadá jako obrovská kýla.
Nyní jej odvezli do nemocnice, odkud chvátá domů. Je duševně zcela příčetný. Zjistili mu cukrovku a selhávají mu ledviny. Bůhví co lékaři ještě zjistí při dalších vyšetřeních. Pacient neuvažuje o tom, že by mohl umřít. Nemůže si to dovolit.
Ne, opravdu si nevymýšlím. Kdybych u toho nebyl osobně, nevěřil bych tomu.
