Způsob jakým byla generace dnešních starých lidí vyučována za reálného socializmu zeměpisu a dějepisu, byl otřesný. Jiné tak příšerně nudné a vůbec nic neříkající předměty, které svojí suchou faktografií, uspávaly žáky základních škol i jejich učitele, se snad tenkrát ani nevyučovaly.
Jak se vyučují tyto předměty dnes, je ovšem otázkou, kterou by si mohli zodpovědět ti, kteří je absolvovali nebo právě absolvují.
George Friedman ve své knize Příštích sto let (Argo a Dokořán, 20100) vysvětluje geopolitiku zajímavým, logickým a velmi pochopitelným způsobem. V řadě prognóz se možná z nadšení nebo z úmyslů mýlí, ale to není podstatné.
Například uvádí geopolitický rozpor a z něj plynoucí imperialistické války na základě principu, který spočívá v konfliktu mezi pevninskou a námořní říší.
V devadesátých letech minulého století (po 1989) se u nás v jednom politickém týdeníku objevily články o geopolitice, které vysvětlovaly světové dění stejným způsobem, tj. principu pevninské a námořní říše.
/Což se asi příliš neuvádí, podstatou toho principu je prvek země a vody, patriarchální a matriarchální řád (yang a yin)./
Zmíněný týdeník tenkrát náhle zmizel z trhu. Byl pomocí veřejného zhanobení zlikvidován. Mediálně byl diskreditován, občany tenkrát nadšené importem konzumu ze Západu podobná témata nezajímala, a někdo měl eminentní zájem na tom, aby veřejnost zůstala nepoučená, respektive hloupá, aby geopolitice nerozuměla. Bylo to podivné chování tuzemské zástupně vládnoucí moci, která se kuriózním způsobem hlásila k západní kultuře, a která k ní obyvatelstvo ideově vláčela podezřelým způsobem.
Zřejmě je možné více nalít čistého vína na Západě, než na bývalém Východě. Je celkem pochopitelné, že režim reálného pseudosocializmu před rokem 1989 místo učebních předmětů naléval do hlav žáků stupidní propagandu, aby školáci nevěděli kde, jak a proč žijí, aby jim dějepis, zeměpis a jiné předměty nedávaly vůbec žádný smysl.
Není lepšího způsobu, jak něco lidem zošklivit než jim vnucovat paskvil, který odmítají. Podobnost s nedávnými předvolebními a vakcinačními praktikami je zajisté pouze náhodná.
A dnes? Existuje také dvojí metr ve vzdělávání, jeden pro soudruhy a jiný pro podruhy? Jsou jinak vzděláváni prostí občané, a jinak absolventi prestižních univerzit, institucí a nadací? Nevím, pokuste se to zjistit to u školáků, pokud vám při kouření trávy a debat o změně pohlaví věnují vůbec nějakou pozornost…
