Postupně uveřejníme 7 článků od našeho přítele buddhistického mnicha Martin Won Hye, který pobýval v Asii, kde nabyl velice mnoho velmi zajímavých poznatků a zkušeností. Tímto mu děkujeme, že byl ochoten se s námi o tyto podělit. Prosíme návštěvníky našich stránek, aby podobně jako u všech materiálů na našich stránkách, články Martina Won Hye dále nešířili a uvědomili se, že se na ně vztahují zákonem chráněná autorská práva.
Jak vypadá život v korejských zen buddhistických klášterech? Jaké jsou podmínky pro pobyt?
Byl jsem požádán, abych se podělil o své zkušenosti. Poslední dva roky se pohybuji po korejských zen buddhistických klášterech. Přiložená fotografie ukazuje místo, kde se nacházím právě teď, můj základní tábor, klášter Musangsa mezinárodní zenové školy Kwanum. Pokusím se tedy sdělit své postřehy, které bych nerad zobecňoval, protože se týkají jen míst a doby, kterou jsem viděl. Život v klášterech se může značně lišit podle země, řádu, konkrétního kláštera i komunity a to vše se navíc mění v čase.
Obecně řečeno podmínky pro pobyt jsou asi dvě: odhodit své vlastní představy (iluze) a usilovat o harmonii s kolektivem. Toto nám umožňuje nejprve uvidět, poté ovládnout a dále rozpustit svoji karmu. Potom ji můžeme použít tak, abychom poznali sebe sama, a můžeme se navzájem v tomto úsilí podporovat. Ke směřování/účelu klášterní praxe se ještě vrátím.
Ve východní Asii se život jednotlivce odvíjí od jeho pozice v kolektivu. Konkrétně v korejských klášterech se jedná o návštěvníky, učně, mnichy/mnišky novice a starší mnichy/mnišky. V klášterech, kde jsem pobýval, je dále důležitý rytmus střídání období ústraní (zima, léto) a volnějších období (jaro, podzim).
V Musangsa účastníci ústraní tráví jeden týden až tři měsíce v tichu formální meditací deset hodin denně, den začíná ve tři hodiny ráno a končí v devět hodin večer. Hlavní meditační technikou je zazen neboli meditace vsedě, dále recitace súter a poklony. Zenová meditace znamená udržování bdělé pozornosti v přítomném okamžiku. K významu mediace se vrátím později. Návštěvník si může pobyt zaplatit nebo odpracovat, potom tráví zhruba polovinu času manuální prací. Během volnějších období (jaro/podzim) je povoleno jak mluvení, tak elektronická komunikace a společné meditační cvičení zabírá jen pět až šest hodin denně.
Kdo má zájem stát se mnichem v Musangsa, toho čeká minimálně roční příprava. Tito učňové alespoň půl roku především pracují. Dohromady s trochou společné meditace jsou asi 16 hodin denně na nohu. Což bývá fyzicky náročné zvlášť uprostřed léta a zimy, kdy se přidává horko a vlhko respektive chlad. Práce, které zastávají učňové, zahrnují práci v kuchyni a úklid všech budov. Další půl rok učňovské přípravy je věnován studiu jazyka, jak vyžaduje řád Čogye.
Některé kláštery zajišťují studium lokálně, jiné posílají své učně do centrální výcvikové instituce v hlavním městě Soulu. Zde učňové žijí v klášteře a zodpovědná osoba je vozí na universitu na jazykové kurzy. (Učňové mohou opustit klášter jen v doprovodu mnicha.) Studium na plný úvazek je kombinováno s prací a formální meditací v klášteře. Účelem učňovské přípravy je oslabit vazby se světským prostředím a posílit vazby s klášterem.
Toho je dosahováno také tím, že veškerý čas je organizovaný a sdílený, takže nikomu nezbývá ani čas ani energie utápět se ve svých myšlenkách. Učňovská příprava je zakončena dvěma týdny intenzivního výcviku. Všichni učni z celé země, kteří jsou připraveni, projdou společným výcvikem a výukou. Vedle vydatné porce poklon a recitací absolvují sérii přednášek o mnišské etiketě. Poslední noc výcviku je celá věnována poklonám. Kdo absolvuje výcvik a testy může přijmout sliby novice v řádu Čogye.
V Koreji existují jednak ortodoxnější řády, které zdůrazňují dodržování tradičních mnišských předpisů. Potom také řády, které vznikly během nebo po Japonské okupaci a dovolují duchovním uzavírat sňatky. Podle pravidel největšího korejského řádu Chogye musí mniši/mnišky novicové do dvou let od prvního svěcení nastoupit do některé z vzdělávacích institucí designovaných řádem a čtyři roky se připravovat na plné vysvěcení.
Tyto instituce se dělí na čtyři druhy. Akademicky orientovaní lidé mohou jít studovat fakultu buddhistické filosofie. Většina mnichů jde do tradiční klášterní školy, kde se učí především fungovat v komunitě. Naučí se jak zajišťovat fungování kláštera, recitovat sútry, a provádět ceremonie. Svůj čas věnují práci, liturgii a činnostem v komunitě, ale také studiu. Třetím druhem je klášterní škola kombinující dva dříve jmenované přístupy, tj. mniši se učí jak filosofii, tak ceremonie; akademické vzdělání je zde důležitější, než v předchozím typu instituce. Čtvrtým druhem je meditační škola, kde výcvik sestává ze zenové meditace.
Cizinci často také potřebují delší jazykovou přípravu. Čtyřleté studium je zakončeno přijetím všech mnišských předpisů. Starší mniši/mnišky mohou podle své inklinace a dohody se svým učitelem působit v akademické sféře, věnovat se kulturní, sociální či charitativní činnosti, zajišťovat fungování klášterů a jejich institucí nebo se dále věnovat cvičení meditace.
Již jsem zmínil tři formy meditačních cvičení: poklony, recitace a zazen. Účelem poklony není uctívání modly, ale sjednocení mysli a těla v přítomném okamžiku. Účelem recitace súter není prosit božstva o pomoc, ale prostřednictvím hlasu se sjednotit s ostatními v přítomném okamžiku. U meditace v sedě se zde vyučuje pět technik. První je pozorování nebo počítání dechu. Druhá je opakování mantry. Třetí je udržování pozornosti na koanu, příběhu, který ústí v neřešitelnou otázku. Čtvrtou metodou je udržování hwadu, jedné otázky, která odtíná myšlení. Pátou metodou je prosté sezení v přítomném okamžiku bez formální techniky.
Navzdory uniformnímu kariérnímu systému vzdělávání pro mnichy/mnišky se život každého jednotlivce může odvíjet po nečekaných cestách. Já osobně jsem letos na jaře, po zhruba roční přípravě přijal předpisy/sliby novice a dál se učil jazyk. Na podzim jsem měl jít pracovat zpět do svého domovského kláštera. Zde je zvykem vyjádřit svůj vděk za podporu během učňovské přípravy tím, že klášteru věnujeme jeden rok práce před zahájením dalšího vzdělávání. Stalo se ale, že jednomu našemu mnichovi byla diagnostikována leukemie. Tak mám trochu netradiční práci pečovatele. Netradiční v tom, že většinu času trávíme mimo klášter. Zhruba měsíc jsme v nemocnici na chemoterapii a měsíc se zotavujeme. V korejských nemocnicích může rodina být pacientovi nablízku 24 hodin, žádné návštěvní hodiny.
Pár slov bych přidal pro kolegy karatisty. Po pár hodinách sezení se zkříženýma nohama mi přijde mnoho pozic a pohybů z technik karate vysloveně příjemných a jasných. Kupříkladu dlouhé postoje, výborně kompenzují sezení a uvolňují partie, které by jinak mohly ztuhnout.
Často se lidé ptají na rozdíly v životě mnicha a laika. Začnu podobnostmi, touha, hněv a nevědomost jsou stejné, tyto kořeny utrpení nezmizí přes noc. Někteří lidé vnímají každodenní život mnichů jako velmi omezený pravidly a tedy nesvobodný. Pod nadužívaným pojmem svoboda si totiž mnoho lidí představuje „dělat si co chci“. Což ve skutečnosti znamená být ve vleku svých pocitů a myšlenek, které navíc bývají indukované naším okolím. Které toho vychytrale zneužívá.
Mniši neusilují o vybudování rodiny a kariéry. Žijí v komunitě lidí, kde jsou podmínky pro to, aby obrátili svou pozornost dovnitř. Nazřeli svou pravou přirozenost, původní substanci, která je stejná pro všechny lidi, vše živé i neživé. Dnešní lidé si o sobě myslí, jak nejsou sofistikovaní. Kdo ale má jasno v tak základních otázkách jako např.: kdo jsem? Kde jsem byl, než jsem se narodil? Kam půjdu po smrti? Jsme trochu zbloudilí cestovatelé, když nevíme odkud nebo kam jdeme a co bychom měli dělat tam, kde právě jsme. Ostatně málokdo tráví svůj život v přítomnosti, když nelamentujeme nad již neexistující minulostí, plánujeme zatím neexistující budoucnost.
Zenová meditace znamená naučit se udržovat bdělou pozornost v přítomném okamžiku. S čistou myslí pak můžeme přímo poznat naší situaci, náš vztah k ní a správně jednat a fungovat. Správně zde znamená tak, aby vznikalo méně utrpení a více spokojenosti. Ale zbožné přání zde nestačí. Tak jako sportovci nacvičují i základní pozice a pohyby každý den, aby je mohli při hře použít hned a přirozeně, stejně tak je třeba cvičit svou mysl, má-li fungovat jasně a rychle, když je to třeba.
Svou původní přirozenost nemusíme získávat, vždy je blíž než naše kůže. Ale životem podle zakořeněných egoistických tendencí ji nemůžeme jasně vnímat a zručně používat. Pokud odložíme „já, mě, moje“ a vše k čemu se připoutáváme, můžeme ji začít vnímat a naučit se ji používat.
Won Hye
