V oblasti tréninku, který usiluje o regeneraci lidské bytosti, panují mnohá nedorozumění, chybné postoje a pozice. Není žádoucí, aby tato nedopatření byla ihned všem vysvětlována, a s rutinní mechanikou odstraňována, ale aby na tyto přišli všichni cvičenci svojí praxí sami.
Ve zmíněném tréninku můžeme tedy rozeznat dva pozice, ve kterých se odehrává, nebo by se měl odehrávat. Jedna pozice je všeobecná, takže je obvykle vlastní téměř úplně všem lidem, které neblaze postihl západní způsob výchovy, vzdělání a také mediální manipulace a společenské normalizace.
Druhou pozici by měli zájemci o regenerační trénink objevit svojí praxí sami. Pokud se jim to alespoň z části povede, měli by zjistit, že původně druhá pozice je vlastně pozicí první, a že původní pozice první je vlastně pozicí druhou. Dosavadní polarita jejich bytosti, která podléhá dekadenci, by se měla změnit (obrátit).
Nejde zde vůbec o nějaké teoretické spekulace, ale o zcela reálný tělesný trénink, jehož výsledky by měl každý jeho cvičenec postupně postihovat sám na sobě. Je to nejlepším způsobem jak reálně zjišťovat ony nejlepší výsledky tréninku.
Pokud jsou cvičenci při cvičení odkázáni na hodnocení ze strany druhých osob, tj. oněch různých cvičitelů, trenérů, rozhodčích, zkušebních komisařů, funkcionářů a obchodníků, jejich hodnocení nebývá vždy správné či objektivní, neboť tyto většinou sledují své vlastní zájmy, a cvičenci jsou přitom pouze pouhým mechanickými objekty, se kterými se oni snaží manipulovat.
Jestliže tedy nemá cvičenec přehled sám o svém vlastním pokroku, o svém vlastním cvičebním a bytostném vývoji, tak je vystaven problematickému působení ze strany druhých. Dobří trenéři se u svých cvičenců snaží, aby se z této závislosti, a tedy i z jejich závislosti, vymanili, aby se osvobodili a byli schopni být dobrými trenéry sami sobě.
Podle známé zenové poučky, každý žák je sám sobě učitelem (mistrem). Platí to samozřejmě i/nebo zejména v případě když přijme autoritu nadřízené osoby. Dobrým příkladem je zde armádní vedení (subordinace), kdy voják přijme rozkaz od svého velitele, ale při praktickém provádění rozkazu musí být velitelem sám sobě – musí velet sám sobě, musí se ovládat sám, a to ve všech případech spontánně, jako když nemusí.
Pro lidi nacházející se svojí bytostí ve výše zmíněné normální pozici, je takové jednání paradoxní, v rozporu s jejich bytostným určením. Dochází u nich ke třem reflexním reakcím, při kterých se stanou slepými (mrtvými) nástroji rozkazů shora, nebo odmítají plnění těchto rozkazů, a nebo se zmítají v těch dvou stavech. Dobré armádní velení si s takovými nevojáky dokáže velmi dobře poradit jak v míru, tak zejména ve válce.
Pokud ke zmíněnému procesu u cvičence (vojáka) ve výjimečných případech a podmínkách dochází, ve většině případů však nastává jejich selhání. Zrovnoprávnění, ke které přitom mezi cvičenci a trenéry má dojít, cvičenci obvykle pudově pojímají jako zradu sebe, trenéra i tréninku, o které navíc nemívají ani tušení. Trénink, když zasáhne jejich pudovou bytostnou pozici, se jim obvykle zoškliví, a spolu s ním i trenéři, spolucvičenci, přátelé i známí, kteří s ním souvisejí.
Stačí si pouze vybrat nějaký cvik a tomuto se jeho procvičováním vytrvale, pozorně a uvědoměle věnovat. Pokud dochází ke zlepšování úrovně jeho provedení, které si cvičenec uvědomuje, postup bývá správný.
Nutno zde však upozornit, že v počáteční nezkušenosti se při prvních úspěších začátečníci rádi opájejí samolibostí, se kterou někdy spěchají za druhými, aby se pochlubili svým částečným úspěchem, nebo se snaží, aby nabytých výsledků využili k prosazování sebe a svých zájmů. Cvičební i bytostný vývoj takových selhávajících osob se tím prakticky skončil, ačkoliv někteří z nich jsou schopni dlouhá léta svého nabytého postavení používat a zneužívat ke svému prospěchu a škodě druhých.
Zmínění, pokud pouze pasivně nepřekážejí, často dělají druhým všelijaké cvičitele, trenéry, funkcionáře nebo mistry. Ohlupují sebe i veřejnost, svádějí zájemce, nezkušené začátečníky a cvičence, a organizují v oblasti tréninku svůj všelijaký byznys. Tací nedoukové by nás neměli zajímat. Jejich nešťastná dráha je předurčená.
Uvedeným způsobem cvičení je nutné pokračovat dál, dokud se neuskuteční na celé vlastní cvičení, osobu i žití. Ti, kteří v něm úspěšně pokračují, by si měli záhy uvědomit, že se vlastně neučí vůbec nic nového, ale že pouze v procesu renovace obnovují svůj původní bytostný stav, že regenerují to, co jim bylo dávno vlastní.
Snad přitom pochopí, že onen stav jisté nevinnosti jim byl vlastní v raném dětství, a případně podle buddhistických naučení i v dávné minulosti před úpadkem lidstva na jeho současnou temnou úroveň tíživého hmotného bytí. Snad pochopí, že nikam pryč necestují, ale že se pouze vracejí domů….
